Systém vytápění více místností jední topeništěm známe již z doby starověkého Řecka. Je vcelku zřejmé, že rozvod horkého vzduchu trubkami nebo hadicemi přímo z topeniště / krbu je mnohem efektivnější, než pouhé přirozené přenášení tepla z jedné místnosti do druhé. V dnešní době si lidé často pořizují krb pouze jako doplňkový zdroj tepla - proč ale pouštět horký vzduch zbytečně komínem ven, když ho můžeme rozvést do dalších místností? Navíc, když můžeme teplo regulovat a rozhodovat do kterých místností jej pustíme a do kterých ne. Teplovzdušné vytápění je navíc relativně levnou záležitostí. Zejména ve srovnání s vytápěním teplovodním.
Za jednoduchý rozvod považujeme rozvod teplého vzduchu od krbové vložky do dalších místností, které leží v blízkosti krbu s krbovou vložkou. V tomto případě je krbová sestava umístěna v obytném prostoru a chladný vzduch je přiváděn jak z prostoru místnosti, ve které je topidlo umístěno, tak z venkovního prostoru, případně může být přiváděn z další vytápěné místnosti.
Vzduch je intenzivně ohříván na přední straně prosklení krbové vložky, odkud vyhřívá místnost. K ohřevu, který je způsoben vyzařováním tepla sklem, můžeme ještě vyvést ohřátý vzduch v horní části krbu do téže místnosti. Vzduch se ohřál prouděním kolem litinového nebo ocelového těla krbové vložky. Ve stejném podlaží můžeme vyhřívat vedlejší místnost, ve které se doporučuje udělat ve stěně sousedící s krbem u podlahy otvor, aby se ulehčilo proudění a cirkulace vzduchu. Teplý vzduch stoupá směrem vzhůru, proto můžeme jednoduše zajistit vytápění horních místností.
Vyústění je možno řešit vytvořením lavice, ze které jde teplý vzduch, nebo je možno vyústění zakomponovat do vytápěcího topidla. Použijeme-li tento jednoduchý rozvod teplého vzduchu k vytápění, nesmíme zapomenout na to, že mřížky na výdeších teplého vzduchu musí být vždy uzavíratelné a pokud možno plynule regulovatelné. Tak dokážeme vytápět krbem určené místnosti na příslušnou teplotu. V luxusním provedení se většinou používají prostorové termostaty, které podle nastavené teploty otevírají nebo uzavírají jednotlivé výdechové otvory. Zařízení pracuje automaticky, je však relativně nákladné.
Protože však budujeme jednoduchý rozvod teplého vzduchu jako co nejméně poruchový, tedy zároveň nejlépe vzdorující jakékoli krizi (například výpadku elektřiny), vedeme rozvody celého vzduchu co nejkratší cestou. Při instalaci teplovzdušného vytápění se mnozí stavebníci dopouští základní chyby, kdy sice ohřejí dobře vzduch kolem krbové vložky nebo v jejím dvojitém plášti, ale zapomenou, že vzduch v objektu, aby mohl předávat teplo, musí cirkulovat.
Instalace profesionálního teplovzdušného rozvodu do celého objektu pomocí kompletních ventilačních jednotek je poměrně náročná jak technicky, tak finančně. Pokud tedy máme teplovzdušné vytápění v objektu jako hlavní a například elektrické nebo plynové vytápění jako vedlejší, můžeme si situaci zjednodušit použitím krbových ventilátorů.
Flexibilní nerezová roura je spuštěna do míst, kde se koncentruje horký vzduch nad krbovou vložkou a vstupuje do ventilátoru a dále se roura dělí a pokračuje do jednotlivých místností.
Výdechy musí být osazeny regulovatelnými koncovkami. Celý rozvod musí být dobře izolován, jak z hlediska tepelných ztrát, tak hlavně z důvodu požární bezpečnosti. Proudící horký vzduch kolem hořlavých materiálů, hlavně dřeva v podkroví v neizolovaných rozvodech, by mohl zapříčinit požár. Také není možné zapomenout na nutnost zajistit chladnému vzduchu možnost cesty zpětně ke zdroji tepla, aby byla zaručena správná cirkulace vzduchu.
Aby vám systém skutečně fungoval, měli byste řešení teplovzdušného vytápění vždy nechat na odbornících. Nesmíme také zapomenout, že horký vzduch nestačí jen ohřát a nějak rozvést, ale že musíme zajistit mnoho dalších věcí, aby systém dobře fungoval. Vzduch pro vytápění větších prostor se ohřívá většinou v dvouplášťových vložkách, odkud odchází vzduch horký i nad 100 °C. Takto horký vzduch by nejen bylo nemožné rovnou vyfukovat do obytných prostor, ale jeho teplota by mohla poškodit i ventilační jednotku, která ohřátý vzduch tlačí do místností. Proto jsou ventilační jednotky vybaveny termostatickou sondou, která je umístěna na vstupu horkého vzduchu (termostat je obvykle nastaven na teplotu 40-50 °C). Do ventilační jednotky je přiváděn také chladnější vzduch, který se s teplým smísí a pak je teprve rozváděn dále. V zařízení je osazena zpětná klapka, která v případě zastavení motoru ventilační jednotky nasměruje horký vzduch do obtokového potrubí a tím motor ochrání před příliš velkou teplotou.
Zdroj: Krby, Václav Vlk, Grada Publishing, spol. s r.o. 2001 Nahoru